CHATAŘSTVÍ / SUMMERHOUSES
VERONIKA ZAPLETALOVÁ

Vliv trampského romantismu

Tramping a architektura, která ho provází, vznikla v Českých zemích po první světové válce pod vlivem skautingu jako jeho volné neorganizované pokračování a naprosto specifické hnutí. Skauting byl u nás založen roku 1911 prof. Svojsíkem. Bývalí skauti začali jezdit po válce neorganizovaně, na divoko, a tak vznikaly podél řek blízko Prahy první trampské „campy" se stany, ze kterých se později staly osady s chatami.

Jedna z prvních trampských osada vznikla roku 1918 na Svatojánských proudech na Vltavě nad Štěchovicemi. Jmenovala se Ztracená naděje (Ztracenka) a její nejstarší část zanikla, stejně jako další osady v okolí, výstavbou Slapské přehrady (1949-54). Některé chaty byly zachráněny přenesením nad přehradu, kde osady žijí dodnes.

Počátkem 20. let se lidé chtěli bavit, byli unaveni z války. V Čechách se objevily němé americké filmy z Divokého západu, pod jejichž vlivem se z českých Mařenek staly Mary a z Honzíků Johnové a také řeky, potoky, osady i chaty získaly americké nebo španělské názvy (osada Lone Star, Montana, chata Rio Negro). Vznikaly první dřevěné chaty, nejprve jednotlivě, později masově, a s nimi i první trampské osady. Zpočátku ležely blízko u Prahy, později trampové pronikali dál a tramping se rozvíjel i v okolí dalších měst. Každá osada měla svého šerifa, kterých byly najednou až stovky. Atributy a zároveň přirozenými centry trampských osad se staly ohniště s totemem a volejbalovým hřištěm, vznikly první „cowboyské saloony". Ze Severní Ameriky byly dovezeny první indiánské kanoe, které si po čase vodáci byli schopni vyrábět sami a kanoistika se stala důležitým národním sportem, postupně stále masovějším. (Teoreticky bylo do devadesátých let v rámci studia některých vysokých škol v České republice třeba absolvovat týdenní vodácký kurz. Počet kanoistů na českých řekách v uplynulých letech dosahoval stovky tisíc ročně, což v letních měsících vytváří téměř fronty kanoí. Z námořnického „ahoy" pochází i český pozdrav ahoj.)

Bob Hurikán ve svých Dějinách trampingu (1942) píše, že mezi roky 1919 a 1927 probíhala doba kovbojská, od roku 1927 do 1933 doba kanadská. Ta byla střízlivější, tulácký život starých trampů přešel v masové hnutí, stanování se změnilo v osadničení. V osadách se sportovalo, ale toulání krajem se postupně omezovalo a ustupovalo stabilizované rekreaci. Od roku 1933 v důsledku ekonomické krize upadal i tramping.

Velmi zajímavé je sledovat, jak se tyto nejstarší chatové či spíše srubové stavby a z nich vytvořené osady chovají v krajině, v terénu, s jakým citem vybíral tramp místo pro svůj „dům" v „divočině".

Charakteristickým znakem trampské architektury byla její inspirace sruby. Šlo vesměs o velmi malé stavby určené pouze k přespání, jejich původním předobrazem byly sruby lovecké, zlatokopecké a kovbojské. Často měly velmi malá okna, původně beze skel, uzavíraná v době, kdy je chatka prázdná, okenicemi. Někdy vypadaly stavby srubů jako zmenšené kanadské stodoly s mansardovou střechou, ale častá byla i střecha sedlová, jednostranně šikmá plošná, jehlancová, nebo dokonce ve tvaru podkovového lomeného neboli maurského oblouku. Oblíbené byly různé kombinace střech vzniklé nejčastěji postupným neplánovaným rozrůstáním srubu.

Jako stavební materiál se používala kulatina většinou posbíraná v okolním lese. Stavby bývaly rozebíratelné, přenosné a po zániku splynuly s okolím. Z kulatiny trampové vytvářeli často i nábytek. Interiér byl velmi jednoduchý, pouze jedna místnost s palandami a kuchyňkou. Téměř nepostradatelnou součástí srubu byla otevřená terasa, na které se přes léto žilo.

Sruby stály volně v lese, měly mezi sebou prostor a soukromí, nebývaly natěsnány jeden na druhý a neměly ploty. Stavělo se, stejně jako i později, zejména kolem řek, dále v okolí rybníků nebo jiných vodních zdrojů, ideální je kopcovitá zalesněná romantická krajina na jih od Prahy.

Vliv na vznik chatařského hnutí měla vzrůstající délka víkendů, které se z původní volné neděle protáhly o volnou sobotu odpoledne. Během socialismu se pak postupně stal zvykem davový úprk na chaty v pátek po obědě .

Vliv prvorepublikové moderní architektury

Po první světové válce, tedy paralelně s trampingem, měl nebývalý rozvoj moderní architektury po celé České republice vliv i na malé stavby jako jsou chaty. Mimo Prahu a její okolí byl důležitým stavebním epicentrem Hradec Králové, kde podle architektů Gočára, Kotěry a dalších vznikaly velmi kvalitní stavby i městské celky. Jako kruhy, rozbíhající se od kamene hozeného do vody, se myšlenky těchto staveb šířily i do okolních vesnic, kde stále překvapí nečekaně kvalitní sokolovny, kina, kulturní domy a vily, a toto působení pokračuje dál do lesa a krajiny, kde relativně osaměle stojí chaty. Mají zcela jiný charakter než trampské sruby přípražského Posázaví, Povltaví nebo Berounky. Polabská krajina je plochá, více vystavená nebezpečí záplav, a dává tak chatám mezi Pardubicemi a Hradcem Králové odlišnou tvář. Chaty v této oblasti, na rozdíl od trampských srubů, se podobají spíše vilkám, nesou stopy městské elegance, s odvahou, grácií a zralostí tvarů a proporcí, a stejně jako sruby je lze doposud určovat podle relativně samostatné polohy na atraktivnějších místech v krajině.

Stavělo se na vyvýšeném podstavci, ve kterém byl sklep, a do obytného prostoru se stoupalo po schodech. Stavby z výrazně barevných prken mají (v kontextu s velikostí chat) velké celoprosklené funkcionalistické terasy (původně verandy) po celé alespoň jedné straně domu. Oblíbená je, pro Pražáky zcela netypická, kombinace zelená s červenou, sytě tmavě zelená v kombinaci s tmavě hnědou nebo jasně žlutou, jasně zelená s okrovou. Pozůstatky původní barevnosti a poválečné překryvy se vinou nedostatku materiálu bohužel zpětně špatně určují.

Vliv na vznik chatařského hnutí měla vzrůstající délka víkendů, které se z původní volné neděle protáhly o volnou sobotu odpoledne. Během socialismu se pak postupně stal zvykem davový úprk na chaty v pátek po obědě .

Období socialismu 1948 - 1949

Po druhé světové válce, znárodnění (1948), měnové reformě (1953) a nástupu socialistického režimu v padesátých letech se ještě objevuji dozvuky ušlechtilé prvorepublikové architektury, jež ale brzy ustupují zcela jinému charakteru osad, který reaguje na politické a sociální změny. Dochází ke změně urbanismu osad, staví se v předem rozparcelovaných pozemcích (včetně rozparcelovaných zahrad náležejících k vilám s nadměrnými metry). Místo trampského úniku do přírody lidé hledají spíš možnost sociálního kontaktu, seberealizace a alespoň symbolického vlastnictví. S tím souvisí i architektonický výraz staveb, daný tím, co se dalo sehnat a vyměnit.

Po roce 1968, v období nazývaném novou dobou temna, se ve všeobecné depresi lidé s ještě větší intenzitou vracejí k chatám, které představují únik z bezvýchodné situace ve společnosti a dovolují částečně zapomenout na uzavřené hranice znemožňující cestování. Téměř naprosto se ztrácí možnost seberealizace v zaměstnání, které je povinné, žije se pro chaty, pro páteční útěky. Režim chatařství toleruje: kdo si hraje, nezlobí.

Přestavěné

V kapitole „přestavěné" jsou zastoupeny objekty a stavební výtvory, které původně měly zcela jinou funkci a teprve po vyřazení z provozu byly dodatečně využity jako chaty. Sem spadají dřevěné sudy, autobusy, různé vagony, ale i jiné zcela nestandardní „nalezené" objekty, které byly následně zvelebovány, upravovány a obývány.

Typickým úkazem tohoto typu české chatařské „architektury" jsou sudy. Dřevěné sudy od piva opásané železnými obručemi stojí nejčastěji na šíř a jsou uvnitř vybaveny postelemi. Objevují se i sudy postavené na kulaté dno, které pak slouží jako doplňkové objekty chat, například sprchy. Sprcha může být stále v sudu, i když místo chatky již vedle stojí mohutný chatohrad.

Některé sudy mají různě výrazné podezdívky nebo dřevěné konstrukce, na nichž stojí, aby zdola nenavlhly, a které zároveň zabezpečují jejich stabilitu. Jiné sudy mají různé formy stříšek proti moknutí shora. Někde jsou ze sudů vyrobeny celé vesnice.

Na Slapech jsem objevila vyřazenou německou ubytovací jednotku pro případ katastrof vyrobenou z laminátu, plně elektricky vybavenou jako třípokojový byt, včetně ledničky, pračky a myčky nádobí. Objekt byl původně umístěn v kempu v obci Cholín na druhem břehu Slapské přehrady. Jelikož však jeho spotřeba elektřiny mnohonásobně převyšovala celkovou spotřebu kempu, byl vyhoštěn na místo zaznamenané v době focení, kde byl definitivně odpojen. Poslední zprávy o něm hlásí, že se stal obojživelným a plave na vodě. Jak uvádějí sousedé Krejčovi, „roura se stala součástí ‚maríny‘. Nevíme, jestli se tomu dá říkat plavání, ale majitel si nechal udělat pontony, takže se to pravděpodobně chová jako pravý hausbót."

Kolem Slapské přehrady se v důsledku nařízení, které zakazovalo hausbótům pobývat na vodě, některé obytné čluny „rozutekly" po okolních kopcích, například do osady Rabyně, kde zůstaly. Některé jsou volně položené do trávy, nebo jen podložené, jiné stojí na nohách lešení, ty jsou blízko vody, mohou stát i částečně ve vodě, další jsou zazděné a vytvářejí zcela specifický architektonicky útvar.

Na Kokořínsku se jako pokračování tradice lidové architektury po válce vysídleného německého obyvatelstva objevují chaty vyhloubené v pískovcových skalách. Část domu je tak vytesána jako jeskyně do skály, část je dostavěna před ní. Terasa takové chaty se pak stává balkonem umístěným ve svislé hmotě pískovcové skály.

Kolem Kralup nad Vltavou se jako součást domku objevují bazény či zahradní vodní nádrže nečekaně velkých rozměrů. Ty podle majitelů pocházejí z likvidace ve fabrikách v Neratovicích.

Další chaty vznikly z vyřazených maringotek a ubytovacích stavařských bud nebo jejich srostlic. Někdy jsou „oblečené" do dřeva tak, aby připomínaly srubovitou stavbu, jindy k nim byly přistavěny laminátové jednoduché balkonky, terasy a zastřešení, s vloženými prvorepublikovými okny, nebo zcela skryté, pobité barevnými deskami s pásovým oknem po celém obvodu objektu. Zde, na rozdíl od sterilního oficiálního funkcionalismu, vzniká geometrie dotčená lidskou rukou. Okna nejsou stejně velká, ale nenápadně se zmenšují a zvětšují. Jindy maringotky stojí na sobě a vytvářejí tak patrový domek bez oken.

Zajímavým úkazem je osada Kazín na Berounce. Byla založena ve dvacátých letech a má dvě části. První vznikla z vyřazených starých tramvají, tehdy ještě tažených koňmi (tzv. koňky), druhá z vyřazených plovárenských kabinek. Z vozů, ze kterých byla odebrána kola, byly vodorovně po vrstevnicích v kopci postaveny ulice. Celý komplex leží na pronajatém pozemku. V době focení nebyla zavedena kanalizace ani elektřina, neexistovaly vlastní zahrádky, výjimečně malé terásky a vybetonované dvorečky.

Každá z obou částí osady má svou hrdost. Prvorepubliková trampská osada Údolí hvězd, ležící asi o kilometr dále od řeky, se k osadě „koňkové" příliš nehlásí.

Sociální vztahy

Zajímavé je sledovat, jak se k sobě chaty, tedy v přeneseném smyslu i chataři, chovají, jak se k sobě v průběhu dějin chatařství stavějí, jak pospolu žijí v rámci krajiny i v rámci jednotlivých osadních komunit, včetně bezprostředních sousedských vztahů.

První srubové osady dvacátých let vznikaly volně v krajině. Byly často stavěny bez stavebního povolení, pouze se souhlasem majitele pozemku (lesa nebo louky) - jako např. osada Montana ve Lštění na Sázavě. Některé chaty byly dokonce rozebíratelné. Tramp dvacátých a třicátých let, který se měnil z tuláka v chataře, si hledal místo pro svou stavbičku v relativně volném terénu, měl stále možnost si vybrat podle svých „ideálních" představ. Využíval nerovností, přírodních dolíků a vyvýšenin, údolí potoků, všímal si pohybu slunce. Jednoduché sruby s terasami nebo bez nich i svou dřevěnou konstrukcí a materiálem posbíraným v okolním lese relativně citlivě zapadají do často odpradávna obývané krajiny. Udržují si navzájem určité soukromí, ale zároveň vytvářejí osady o několika stavbách, jejichž centrem je volejbalové hřiště a ohniště s totemem, zastupující částečně a nevědomě náměstí s kostelem. A tak nejateističtější evropský národ místo nedělních bohoslužeb zpívá v sobotu večer u táborového ohně písně o severoamerických indiánech a kovbojích.

„Chatovilky" první republiky jsou také často rozeznatelné díky své výrazně atraktivnější a osamocenější poloze. Stává se, že taková stavba, podobně jako stejně starý srub, stojí sama pár desítek metrů od oplocené přehuštěné osady ze sedmdesátých let.

Koncem padesátých let, kdy byla půda vyvlastněna a náhle patřila státu, ale hlavně po roce 1968 se lidé houfně vrhali do výstavby svých „malých hradů" na pozemcích pronajatých od státu na 99 let. Chaty získávaly pod tímto zoufalým náporem zcela nečekaná sousedství. Byl stanoven maximální povolený počet čtverečních metrů na osobu pro byty, chaty i pozemky. Vymezily se oblasti, kde je možné stavět, pozemky se v nich dopředu rozparcelovaly podle povolených metrů a budoucí chatař si vybíral jeden dílek z mnoha, navíc na místech již ne tak atraktivních, jaká měly nejstarší chaty. Docházelo i k rozparcelování větších zahrad starších domů a vil a k odebrání takzvaných nadměrných metrů, a na těchto částech se dále stavělo.

Tragikomičnost situace ještě podtrhují zcela průhledné ploty z drátěného pletiva, za kterými rodiny žijí své životy v imaginárním soukromí, v bezprostřední blízkosti soukromí sousedských rodin.

Chaty vyrůstaly po krajině téměř všude, ale zároveň se rozpínala i výstavba měst a průmyslu. Dochází k bizarním situacím, kdy chaty sledují svými průčelími tovární komíny poblíž stojících fabrik, nebo stojí v těsné blízkosti historických staveb či komplexů. Jedna z chatových kolonií se nacházela přibližně kilometr od Pražského hradu, jiné obrůstají hřbitovní zeď, stojí bezprostředně u panelového sídliště (364, 360) nebo jsou dokonce postaveny uvnitř něj.

Pozice chat v krajině je různá. Ty nejstarší většinou stojí samostatně nebo ve shlucích v krajině, výjimečně s přírodním divadlem určeným hlavně pro koncerty, zadní stranu podia zde tvoří „Saloon", případně s tzv. „ kulturákem". Další jsou umístěny vedle sebe podél vodních toků (hodně jich odnesly povodně v letech 1997 a 2002) a podél cest, jsou rozděleny do společně oplocených pozemků oddělených prašnými ulicemi nebo jsou součástí starší zástavby určené pro trvalé bydlení.

Výjimečně lze objevit i kolonii, jako například Hracholusky na Plzeňsku, vytvářející jednu stranu ulice z chat postavených velmi těsně vedle sebe. Šířka průčelí je 2 až 4 m a vzájemné rozestupy 20 až 40 cm. Jak mi řekla majitelka jedné z chat, „tuto osadu si postavili horníci po válce, měli se rádi z dolů a chtěli být spolu i o víkendu".

V řadách nebo dvojicích se stavějí i nájemní chaty. Na rozdíl od materiálově a tvarově pestrých chat rukodělných se jedna od druhé ničím neliší, což vyvolává bizarně strohý dojem.

Jedním z průběžných pohybů celých chatových osad jsou jejich přesuny kvůli výstavbě přehrad na vodních tocích. Typickým příkladem je osada Ztracenka, vystavěná na bývalých Svatojánských proudech, která byla kvůli budování Slapské přehrady v roce 1945 osadníky částečně vynesena výš. Vznikla tak formace nová, dále postupně dostavovaná.

V poslední době, pravděpodobně s růstem cen půdy, dochází k disproporcím: stále větší stavby jsou umisťovány na stále menší pozemky. Někdy se chaty, rozrůstající se na malých pozemcích, dokonce vzájemně prorostou.

Z hlediska sociálních vztahů je mimořádná osada Kazín, o které se zmiňuji již v kapitole o přestavěných objektech. V první republice vyřazené autobusy z tzv. koňky tvoří jen metr až dva široké ulice bez elektřiny, kanalizace a pozemků. Přesto jsou stále oblíbenou víkendovou destinací nových a nových generací chatařů, kteří jsou zde šťastní.

Dobové kritiky bující chatařství zavrhovaly jako nešvar hyzdící krajinu. Domnívám se, že v porovnání se současnou likvidací krajiny průmyslovými zónami, dálnicemi, reklamami a shluky staveb podnikatelského baroka byla invaze chatařů téměř neškodná.

Skleníky

Skleníky jsou průsvitné zahradní stavby, které umožňují pěstování rostlin v  prostředí teplejším a vlhčím, než je jejich venkovní okolí. Vyžadují maximální prostupnost světla a udržitelnost tepla a vlhkosti.

Na zahrádkách chat jsou stejně jako samotné chaty stavěny majitelem osobně a tak jako ony jsou vedle toho, že plní svou funkci, zároveň jeho pýchou, chloubou a potvrzením jeho zručnosti. Vznikají tak křehké transparentní stavby neuvěřitelných tvarů, samostatné průsvitné sochy.

Ke stavbě skleníků se používají často recyklované, velmi různorodé materiály, například igelit, stará okna z budov, ale i okna z autobusů nebo vlaků, prefabrikovaný vlnitý laminát, lahve na zavařování, plastikové lahve, obojí šířeno Receptářem nejen na neděli Přemka Podlahy. (V poslední době se plastikové lahve používají i k zazimování vodních nádrží místo polystyrenu). K výrobě skleníků se ale užívají i silonové záclony nebo skleněné luxfery a všechny tyto materiály se různě kombinují. Na zpevnění pěšiny kolem skleníku může posloužit staré linoleum. Zavařovací sklenice se používají jako základy lehčích staveb z pet lahví nebo vroubí okraje záhonů.

Konstrukce skleníků jsou také chloubou stavitele. U staveb ze zavařovacích sklenic bývají cihlové, u ostatních materiálů dřevěné nebo kovové, svařované či svázané dráty.

Stavitelskou perlou jsou střecha a nosné sloupky skleníku ze zavařovaček vystavěné také čistě ze sklenic. Tento model byl údajně vynalezen přímo majitelem asi pět let před rozšířením Přemkem Podlahou.

Nepřehlédnutelné jsou i doplňky osvětlovací, jež se snaží propojit příbuzné materiály.

Tvary skleníků odpovídají jejich funkci a stavebním materiálům. Jsou přízemní, musí se do nich vejít většinou nízké rostliny. Nejčastější střechy bývají sedlové, tedy trojúhelníkové. Střechy skleníků z plastových lahví mají často půlkruhově valené klenby, výjimečně se používá střecha tvaru segmentového oblouku. Skleníky ze zavařovaček mají zděné boční sloupky a jako střecha slouží různé formy skleněných desek.

Pozoruhodná je citlivost, se kterou skleník intuitivně pracuje s terénem, až organicky ho kopíruje.

Skleníková inspirace otvírá široké pole působnosti a možností pro architekty i laiky nejen v oblasti samotných skleníků, ale i různých zahradních sezení z uvedených nebo příbuzných materiálů.

Ploty

Ploty se během první republiky v nejstarších trampských osadách ani v roztroušených chatách ovlivněných vyšší městskou architekturou příliš neobjevovaly. Plot sice ohraničuje osobní zahrádku, ale zároveň ji odděluje od okolí, a cílem trampů bylo - alespoň podle jejich představ - splynout s lesem po vzoru indiánů. V lese nebylo nutné bránit a vymezovat si své místo pro život, osobní vlastnictví bylo běžné, nebylo zvykem rozebírat státní majetek, tak jako později po válce. Ploty byly pouze součástí větších vil a letních sídel.

Rozvoj „plotové kultury" začal až po druhé světové válce a její vznik souvisel přímo úměrně s masovostí chatařství, s úbytkem atraktivních míst v krajině, s natěsnaností na malých rozparcelovaných pozemcích určených k výstavbě chat, s potřebou vymezit si svůj vlastní prostor, s touhou po vlastnictví, s větší energií a financemi vkládanými do chat, s nimiž souvisí snaha zajistit alespoň pomyslnou ochranu vůči zlodějům. Nepřítomnost plotu může být nyní chápána až jako lajdáctví majitele pozemku.

Vznikla tak velká škála rukodělných plotů s nepřehlédnutelnou okrasnou funkcí. Pokusím se je alespoň částečně roztřídit .

Mimo ploty kamenné u vilek první republiky byly nejstarší ploty jen dřevěné, plaňkové a živé.

Po druhé světové válce a později hlavně v sedmdesátých letech se začaly objevovat ploty kovové, které mohu rozdělit do tří základních typů. Jsou jimi plot z drátěného pletiva, dále plot ze zbytkových kovových plátů, z jakých se razily součástky, a konečně plot z drátěných prutů.

Kovové zbytkové pláty, jejichž vyražená větší část chybí, se různě svařovaly k sobě, přetíraly barvou a vznikl z nich ornamentální, někdy až krajkový, barevný plot, většinou na betonových základech.

Posledním nepřehlédnutelným typem kovového plotu je plot svařovaný z tvarovaných železných prutů (tzv. roxor). Autoři vytvářejí jednak geometrické vzorce (jde opět o geometrii dotčenou lidskou rukou), kdy se po celé ploše objevuje opakující se rastr, např. rybích šupin, náhodných, jakoby automatickou kresbou poskládaných křivek, spirál, vlnek. Dále se pravidelně objevují centrální motivy, např. různé variace slunce, oblíbený je motiv vycházejícího slunce, ale i jiné centrální motivy i s paprskovitě se šířícím pozadím, jako například třešně, kosočtverec, kolo, číslo popisné, schránka a jiné. Oblíbené je zabudovat do plotu konkrétní předměty, které získávají zdobnou funkci - např. svíčka z motoru jako šperk v plotě automechanika.

Třetí variantou plotu sestaveného z železných prutů jsou celoplošné figurativní nebo věcné ilustrativní výplně, např. z večerníčků, animovaných filmů nebo pohádek. Objevují se figurky z Ferdy Mravence, Mickey Mouse, ale i jiné zvířecí i rostlinné motivy v různých polohách stylizace. Tyto ploty vznikají a šíří se podobně jako prvky v lidové architektuře. Někdy je autorem sám majitel, ale většinou, když je svařování plotu komplikovanější, vytváří více plotů v blízkém okolí „místní svářeč" (kterým může být i zručný chatař).

V sedmdesátých letech bylo obvyklé ploty každoročně pečlivě pestrobarevně natírat pro jejich očištění a zachování. Až v osmdesátých letech se místo mnoha výrazných barev plot natíral pouze jediným, většinou tlumeným odstínem. Tento jev souvisel jednak se změnou estetického názoru, ale i s růstem cen barev. Natírání chatařských plotů je prý dětská prázdninová práce. Podle barvy dřevěných nebo kovových částí chat a plotů se dalo v určitých obdobích poznat, zda je dotyčný chatař z Prahy. Pražané používali tmavě hnědé matné nátěry, používání více barev považovali za nevkusné, chataři z menších měst volili hněď střední, většinou lesklou.

Ploty se někdy zdobí předměty nasazovanými na nosné sloupky. Částečně jde o funkční záležitost, aby do tyčí, stejně jako dříve do dřevených klacků, nezatékalo, částečně o prvek estetický. Skleněné koule, plné nebo foukané, plastové lahve a podobně zastupují dříve používané hrnky.

Lidé často na chatách více než přírodu hledají sociální kontakt, který jim anonymní život ve městech neumožňuje. Chtějí si popovídat se sousedkou, když vaří, ale zároveň mají potřebu vlastnit svůj kus země. Vznikl tak zajímavý úkaz chatařů s domky a životy velmi blízko u sebe, přesto za plotem, byť často jen za drátěným, tedy bez jakéhokoliv omezení pohledu do soukromí. Někdy se prý zneprůhlednění plotu může souseda až dotknout. Chaty zároveň, na rozdíl od chalup, nemají zázemí dvorů či alespoň staveb do L, jsou otevřené ze všech stran.

Některé ploty i přes svou naprostou průhlednost fungují jako pomyslné hradby, opevněné trny a ostnatým drátem.

Posledním trendem jsou ploty neprůhledné, těžké, připomínající naddimenzované betonovo-kamenné pevnosti, které vůbec nedovolují do zahrady za nimi nahlédnout. Takové ploty bolestivě vyčnívají z krajiny a v nich se na malinkém pozemku dusí co největší dům.

Zahradní sochařství

Zírajíc blízko Neratovic přes plot do zahrádky s hradem a jakousi zelenou betonovou postavou v lidské velikosti jsem se zeptala kolemjdoucí paní: „Co to je?" Moje otázka ji upřímně překvapila. Odpověděla: „Žabí žena, přeci."

S chatařstvím související potřeba tvořit, vylepšovat, vlastnoručně vytvářet je mimo stavbu samu vidět i na zahradních rukodělných (nebo přinejmenším v nové funkci použitých) figurkách či soškách. Nově pojímány jsou i materiály, ze kterých figury vznikají, a znovu je možno zaznamenávat odlišnosti dobové i zeměpisné.

Za první republiky a později se objevuje zejména inspirace severoamerickými indiány a jejich dřevěnými nebo z přírodních materiálů vyrobenými totemy, výjimečně i totemy ovlivněnými černošskou Afrikou. Totemy bývají umístěny u ohniště, ohně se konávají v sobotu večer. Ohně s totemem byly, a částečně stále jsou, celoosadní nebo soukromé. Jak indiánský duch postupně upadá, přesouvají se totemy pozvolna na okrasné skalky.

Na hranici mezi figurami, které jsou celé ze dřeva vyrobeny, a těmi nalezenými, samovzniklými, tedy ready-made, jsou sošky „částečně dodělané". Je to například „zelený muž" nebo „hejkal" jako hlídač tábořiště u Husinecké přehrady u Prachatic. Je více figurativní, ale méně vyřezávaný a směřuje pozvolna do polohy barevného samorostu. Ještě blíž k samorostu má zvířecí hlava nebo sousoší srostlých hřibů, které jsou nalezenou sochou, jejíž tvar a půvab je zdůrazněn pouze plošnou bílou barevností.

Samorosty jsou kusy dřev, které autorovi - nálezci něco připomněly (figury, lesní bytosti), případně si je z lesa přinesl jen kvůli kráse tvaru. Bývají očištěny a nalakovány, instalovány v interiéru i exteriéru chaty, někdy visí ve vzduchu jako mobilní sochy.

Ojedinělé je dřevěné sousoší ženy s dítětem v povodí Kačáku (Loděnice). Sousoší je vyřezáno do zbytku mohutného stromu, tedy do vysokého pařezu a v podstatě vyrůstá ze země či je s ní srostlé. Tvoří homogenní monolitický celek dobarvený plošnou červenou, bílou a modrou.

Oblíbeným pozdějším materiálem pro sochy na počest další české vášně, totiž houbaření, je přebytečný beton ze stavby nebo stavební úpravy chaty. Houby se dají odlévat do všeho, co je po ruce, ale nejraději a nejtrvanlivěji do betonu. Vhodně nainstalované houfy většinou jedlých (není podmínkou) betonových hub různých velikostí zdobívají celou zahrádku. Noha se odlije do roličky od toaletního papíru, sklenice od kečupu nebo kompotu, klobouk do půlky starého dětského míčku nebo do kelímku od polárkového dortu. Nevadí, že je hranatý, ba naopak. Barva se vmíchává přímo do mokrého betonu nebo každý rok znovu přetře. Starší modely mají realističtější tvary, jako například betonový hřib na Císařském ostrově v Praze, v době focení v přírodní barvě betonu.

Do betonu se odlévají i domácí trpaslíci, kteří se na zahrádkách českých chat objevují už od první republiky. Je potřeba je pravidelně přetírat, neboť jejich barva se smývá. Mimo trpaslíky a jejich houby se objevují např. prvorepublikové žáby nebo selky či jiné venkovské motivy.

Do betonu lze ale odlít i jiné věci, jako například stříbrným sprejem nastříkaného panáka z pet lahví, který má podle autora být výstrahou a bojem proti postupující civilizaci a „petlahvovému průmyslu". Od stejného autora je také větrný mlýn, kompletně odlitý do plastové lahve a jen doplněný barevnou otáčivou vrtulí. V době fotografování vznikala žena ležící na zádech v bazénku, rovněž z pet lahve. Z jejích prsou bylo s pomocí čerpadla a hadice vedoucí z kuchyně možné stříkat vodu.

Patřičná dávka romantického hédonismu se projevuje i v různých venkovních sezeních, trůnech a zátiších se stolem a se židlí.

A byli to Pražané, kteří v rámci objevování kouzla starých chalup a nářadí iniciativně zdobili zdi svých chat na tmavohnědo natřenými koly od rozpadlých starých vozů. Tuto estetiku převzali asi po deseti letech i chataři z menších měst a s podobným zpožděním ji nedávno opouštěli.

Poměrně často se na zahrádkách vyskytují ozdoby ukončující tyče k rajčatům, které zároveň slouží jako plašiče ptáků. Velmi zajímavá zahrádka se nachází u Pardubic v Počáplech. Bohužel, jak si stěžují majitelé, v současné době jsou nové hračky velmi drahé a často se musejí používat hračky po dětech. Lze si je ale nadělovat a pak napichovat na tyčky od rajčat. Po letech na slunci získává umělá hmota zajímavou strukturu.

Zcela výjimečně se objevují i křesťanská témata. V Davli na Sázavě je „kaplička", jejíž podklad na zdi tvoří stříbrná karimatka, rámeček je z hnědě natřeného polystyrenu, určeného původně pro převoz ledničky nebo jiného elektrospotřebiče. Pod několika opakujícími se pohlednicemi Panenky Marie s dítětem stylizované jako panenka Barbie je nápis: „Kdo + tady + cokoliv + ukradne + tomu + do + roka + ruka + upadne".

Důležitou, stále častější a nepřehlédnutelnou součástí zahrad jsou otáčiví strašáci ptáků z pet lahví. Jejich autoři opět využívají přebytečný materiál a strašáci fungují jako větrné mlýnky poskládané z několika barevných různě řezaných lahví a pestrobarevné skladby víček. Bývají dobarvené, nejčastěji červeným sprejem.

Materiály

Člověk reaguje na situaci, ve které se nachází, do které byl vržen, a na materiály i podněty, které ho bezprostředně obklopují. Člověk si sám pro sebe vytváří srozumitelný ekvivalent vesmíru, jak uvádí Larousse, Umění a lidstvo, 1958.

Stejně jako je tomu v jiných naivních stavitelstvích a kulturách, také materiály využívané chataři sledují ducha své doby a zároveň mu samy jsou zdrojem inspirace. Současné přírodní národy nebo obyvatelé příměstských slumů v rozvojových zemích při styku s civilizací opouštějí své dosavadní přirozené materiály a začínají používat všudypřítomné a finančně dostupnější umělé hmoty, které pak nejrůznějšími způsoby dále zpracovávají. Výrobky z vlny se vyrábějí pro bohaté turisty, jimž se prodávají za vysoké ceny, ale výrobky, které denně používají domorodci, jsou vytvářeny z materiálů civilizačních. Venkovanky v Jižní Americe chodí s plastikovými taškami živých barev, jiné tašky pletou z rozstříhaných igelitů od mléka, z rozstříhaných plastových lahví vytvářejí nejrůznější druhy květin od drobných křehkých kvítků po girlandy zeleně. Na trzích se prodávají neuvěřitelně barevné plastikové předměty.

Ve všech kulturách se část odpadu v domácnostech recyklovala, stejně tak to dělali i chataři. Pod tlakem určitého nedostatku, který ale stále umožňuje myslet na krásu, vzniká zcela nová etnografie. Na umělých hmotách nás tento proces stále ještě dokáže zaskočit, ale civilizace chrlí množství materiálu, které pak v rukou domorodců i chatařů, nejsou-li jimi beznadějně „zasypáni", mohou získat objevné nové použití ve zcela nových kontextech.

V dějinách českého chatařství se zpočátku objevuje hlavně tradiční dřevo, kámen méně. Později, stejně jako v lidové architektuře, přicházejí po první módní vlně materiály z měst, které se na chatách navzájem zcela nově a nečekaně kombinují a využívají a které přes počáteční šok a zoufalé otázky diváka: „Proč?", „Co k tomuto řešení majitele vedlo?", získávají zcela nové estetické hodnoty zpracovatelné a využitelné jinde. Jako příklad mohu uvést vystupující přírodní kámen ze zdiva, který původně chránil sklepní okno, nyní ale stíní okno z luxfer, jde tedy o kombinaci kamene, měkce modelované vápenné zdi a mohutné skleněné luxfery. Dalšími ukázkami mohou být venkovní sedací souprava ze dřeva a linolea, dřevěná vrata překrytá pevnou tapetou nebo lepenkou napodobující cihlové zdivo, skleníky z pet lahví a zavařovaček kombinované se dřevem, skleněnými osvětlovacími koulemi a linoleem a také betonovými houbami, různé tvary zrcadel umístěných v barevných břízolitových omítkách, do kamenných sloupků zabudované velké kusy jemně barevných skel nebo kusy skel a umělých hmot volně vsazené v omítce, někde vytvářející i průsvitná okna.

Nepřehlédnutelná je rovněž ona „geometrie dotčená lidskou rukou" zmíněná dříve. Jde o téměř pravidelný rytmus, dekor z různých materiálů, který tím, že není vyroben strojově, ale intuitivně ručně, vytváří jemně „chybné", asymetrické, nicméně oku lahodící kompozice, které kontrastují se sterilitou sídlišť a průmyslové výroby.