CHATAŘSTVÍ / SUMMERHOUSES
VERONIKA ZAPLETALOVÁ

Film, kniha a fotografický soubor nazvaný CHATAŘSTVÍ sleduje osobité stavby mizejícího specificky českého fenoménu a s ním související lidské štěstí. Mým jazykem je fotografie, kterou jsem se pro knihu rozhodla doplnit texty teoretiků s „Chatařstvím" souvisejících oborů i svými vlastními, a film, na kterém pracuji v současné době. Cílem nebylo podat vyčerpávající přehled, ale vytvořit obrazovou i literární sondu do tématu.

Dlouhodobě sleduji krajinu dotčenou a přetvářenou člověkem, krajinu „divokou" i „civilizovanou" a způsob, jakým s ní člověk zachází, jak v ní vzniká neškolená architektura, architektura bez architektů, a to v detailech i v urbanistických celcích. Stále neodbytněji mne přitahuje specifičnost něčeho, co je nám v Čechách a na Moravě zcela přirozené, co se nikde jinde ve světě nevyskytuje v takové míře, v tak intenzivní tvořivé kutilské svébytnosti a ve všeobecné oblibě, tedy chatařství.

Přesný překlad slova chatařství do angličtiny nenajdeme, neboť v anglicky mluvících zemích chaty v našem smyslu slova téměř neexistují. Můžeme použít výrazy jako „summerhouse", „weekend house", „challet", „holliday homes" nebo „countryside cottage", ale žádný z nich dokonale nevystihuje významy slova „chata".

Chata je většinou jednoduchá, malá stavba v přírodě nebo mimo město, kterou si její vlastník vlastnoručně vystavěl a která často využívá recyklované nebo různé levně dostupné materiály. Po druhé světové válce a zejména po roce 1968 byly chaty místem úniku, místem, kde mohla svobodně vybuchnout jinak spoutaná kreativita tvůrce. Proto se tyto malé stavby hrdě hlásí k heslu „můj dům, můj hrad".

Zejména pro cizince je třeba zmínit a odlišit ještě druhý, méně rozšířený typ víkendových obydlí, kterým jsou chalupy. Na rozdíl od chat to jsou často i několik set let staré stavby budované jako venkovská hospodářství určená k trvalému obývání. Původní majitelé v nich ale z různých důvodů již nebydlí a tyto domy byly později upraveny k rekreačním účelům. Chalupářství je dějinně kratší záležitostí než chatařství, vzniká až po druhé světové válce.
Chaty byly, na rozdíl od chalup, vymýšleny a budovány přímo za účelem trávení volného času, seberealizace a zejména štěstí jejich majitelů a zároveň stavitelů. Jejich napětí mezi sebevědomím hradu a miniaturní formou
, které postrádám u účelových chatek zahrádkářských, a téměř nespoutaná tvořivost tvůrců a síla jejich osobností - jak v negativním, tak v pozitivním smyslu slova, jsou hlavním tématem knížky a celého projektu.

Od dětství chodím po české krajině a jsem fascinována neuvěřitelným množstvím chat, jejich výrazností nebo naopak nevýrazností, jejich polohou, vzájemnými vztahy, materiály, tvary, barvami, jejich celkovým charakterem a osobitostí vyzařující jejich majitele a dobu.
Při cestách do zahraničí jsem si začala uvědomovat, že se nikde jinde ve světě chaty v takové míře neobjevují a že cizinci často nevědí, co chatařství či s chatařstvím zpočátku související tramping znamenají. Nepřehlédnutelná byla samozřejmost, s jakou jsou u nás chaty vnímány, a také rozpor mezi všeobecným opovržením k těmto stavbám a štěstím chatařů tvořících na svém pozemku.
Důvodem, proč jsem se rozhodla chaty fotografovat, byla má obava, že chatařství začne po roce 1990 zanikat v souvislosti s boomem sterilních staveb tzv. „podnikatelského baroka".
Zdálo se mi, že český člověk, odtržený od krajiny čtyřiceti lety kolektivizace a nemožnosti vlastnit půdu a zacházet s ní, by nejprve potřeboval znovu vztah s krajinou navázat. K tomu je potřeba si uvědomit stávající situaci, porozhlédnout se kolem. Proto jsem místo sochání jednotlivostí zvolila cestu sochání objektivem a kamerou, zachycení soch již stojících, tedy chat, na fotografiích a ve filmu.

Nejsem ale sociolog, ani teoretik umění, ani etnograf, ani architekt, spojuji v sobě sochaře, malíře a fotografa. Zajímá mě krajina, její architektura a jejich soužití s člověkem, krajina česká, středoevropská, léta lidmi překopávaná, hnětená, osídlovaná, odrážející ekonomiku, politiku a kulturu.

Dlouho jsem nevěděla, jak fotografický projekt uchopit. Nechtěla jsem do staveb vstupovat svým výtvarným zásahem, neboť považuji jejich výraz za nosný v jeho autentičnosti. Rozhodla jsem se tedy nakonec pro čistou neupravovanou barevnou fotografii na kinofilmový formát, avšak s tím, že fotografií bude velké množství. Závěrečný soubor obsahuje 500 kusů vybraných z několika tisíc nafocených snímků.
Projekt systematicky započal roku 2000
, kdy jsem dostala sponzorský dar: Turistické mapy České republiky 1:50 000 od Klubu českých turistů. Strávila jsem dlouhý víkend nad téměř stovkou map, pročítáním zvukomalebných jmen vesnic a kopců a zaškrtáváním slov „chaty" oranžovými puntíky. Dostala jsem tak několik stovek oranžových puntíků, z nichž každý představoval chatařskou kolonii. Za den usilovné práce v plenéru jsem byla schopna zpracovat maximálně tři značky. Puntíky, tedy chatové oblasti, byly na mapách rozprostřeny podél vodních toků a nádrží, přehrad a rybníků, okolo větších měst a v centru země, dál od hranic.
Mezi roky 2001 a 2005 jsem se snažila mapovat chaty České republiky. Zpracovala jsem zejména okolí Hradce Králové ovlivněné moderní prvorepublikovou architekturou a jihozápadní okolí Prahy, s patrným vlivem trampingu první republiky, na které navazuje poválečná socialistická výstavba. Jejich hodnocení nechávám na divákovi a na čase.

Od roku 2002 je foto projekt v proměnlivých podobách vystavován, celkem již asi na 20 výstavách v Čechách i v zahraničí.

Protože ale výstava bez vydání přestává existovat, v roce 2007 vyšla kniha CHATAŘSTVÍ - Architektura lidských snů a možností. Na rozdíl od instalace výtvarného projektu je kniha rozdělena na tématické kapitoly.
Roku 2009 jsem se rozhodla své téma zpracovat ve filmu. Vzniká výtvarně dokumentární cyklus o malé velké architektuře a jejím člověku.